Mysl, která si pamatuje příští stanici

Dnešní výuka začíná představou krátké cesty metrem. Člověk jezdící metrem do práce si nemyslí, že tam zůstane navždy. Protože vědí, kde nastoupili a na které stanici musí vystoupit, přijímají ten čas jako ubíhající cestu.

Mnich řekl, že náš život se od toho příliš neliší. Máme pocit, jako bychom žili dlouho, ale i kdybychom žili sto let, ve větším proudu zůstáváme jen chvíli a pak jdeme dál. Někdo, kdo vystoupí na další stanici, se ve vlaku dlouho nehádá o maličkosti nebo se nesnaží všechno držet.

Přesto, jak žijeme, vynakládáme mnoho energie na zbytečné hádky, citlivé emoce, slova, která zraňují a jsou zraňována, a připoutanost k majetku a vztahům. Svíráme to, co máme, jako by to bylo naše navždy, a i malá ztráta ukradne mysl. Ale když si uvědomíme, že jednoho dne musíme vystoupit, můžeme vidět trochu jasněji, že tyto věci nejsou všechno.

Pamatovat si další stanici neznamená vidět život jako prázdný nebo bez smyslu. Spíše to znamená využívat dnešní dobu smysluplněji. Znamená to omezit zbytečně plýtvanou mysl, cvičit, udržovat vztahy s lidmi klidnými a využívat naši energii k dobru, které nyní můžeme udělat.

Dnes, když se mysl stává citlivou nebo máte chuť se s někým pohádat, zamyslete se na chvíli. Nejezdím tímto metrem věčně. Pokud jsem někdo, kdo jednoho dne odejde, jak bych měl využít tento přítomný okamžik? Tato vzpomínka zjemňuje mysl a činí den klidným.