Nepřebývat v mysli, která řadí Vás i druhé

Teprve konečná bezmyslnost je pravá bezmyšlenkovitost. Bezmyšlenkovitost ukazuje ke konečné bezmyslnosti, v níž odpadly všechny bludné myšlenky. Z konečné bezmyslnosti, kde všechny bludné myšlenky zanikly, vzniká nahlédnutí své původní přirozenosti, uskutečnění takovosti. Nad tímto učením neuvažujte jen v prostoru praxe; pohleďte na ně i v každodenním životě, kde potkáváte lidi a navazujete vztahy.

Bývají chvíle, kdy máte pocit, že se k Vám lidé nechovají náležitě a hledí na Vás svrchu. Považujete se za člověka, který není tak nedostatečný, hodně jste studovali a v mnoha ohledech vynikáte. Když však cítíte, že Vás druhý neuznává, mysl se Vám znepokojí.

V tu chvíli je třeba pohlédnout i na vlastní mysl vůči druhému. Protože věříte, že jste výjimečný člověk, můžete se dívat na druhé a myslet si: „Ten člověk je v praxi méně pokročilý než já“ nebo „Ten je pode mnou.“ Druhý Vás snižuje a Vy snižujete druhého. Každý z Vás dělí vysoké a nízké podle vlastního měřítka, a vztah se proto rozchází.

Kdybyste podrobně zkoumali, jak Vás druzí viděli během dlouhých let života, našli byste mnoho toho, co Vám leží na mysli. Důležité je nenechat se zadržet každou jednotlivou věcí a žít tak, že se s tím, co právě přichází, setkáváte po svém moudře. I zde můžete pohlédnout na učení o bludné myšlence a konečné bezmyslnosti.

Když se při praxi stále objevují všemožné bludné myšlenky a představy, praxe se nedaří. Necháváte se unášet myšlenkami, a když se těch myšlenek znovu uchopíte, sami si vytváříte překážku. Lpět takto na bludných představách praxi nic nepřináší.

I záležitosti světa souvisejí s bludnou myšlenkou. Když vedete podnik, chodíte do zaměstnání a navazujete vztahy s lidmi, mnohé věci se proplétají. I když sedíte v klidu, tyto věci pokračují jako proud myšlenek. Protože musíte při životě udržovat práci i vztahy, může se zdát obtížné bludné myšlence uniknout.

Pak vzniká otázka: Abyste bludné myšlenky a představy zcela uhasili, musíte opustit každou práci a přerušit každý vztah? Při životě nelze přerušit všechny souvislosti. Myšlenky vznikají právě uprostřed pokračující práce a vztahů. Proto je třeba v takové situaci jít vpřed s myslí, která nevázne na Vás ani na druhém a nikde nepřebývá.

Když rozdělíte sebe a druhého, subjekt a předmět, a setrváte v tomto rozdělení, vzniká překážka. Když Vás zadrží soudy „já jsem takový člověk“ a „druhý je takový člověk“, mysl, která z nich plyne, stále vzniká. Nesmíte váznout ani na jediné věci a nesmíte mít, kde přebývat. Je třeba jít tak důkladně, že nepopadnete ani to místo slovem „mysl“. Konečná bezmyslnost je půda praxe, kterou je třeba takto uskutečnit, a odtud vzniká nahlédnutí své původní přirozenosti.

Tato praxe je potřebná i ve vztazích každodenního života. Na neznámém místě s Vámi může druhý jednat jako s někým, s kým se dá snadno zacházet, nebo kdo se dá oklamat. Vy tím člověkem můžete pohrdat, zatímco on se může dívat na Vás ještě mnohem svrchněji. Může se to stát, ať potkáte kohokoli. V takové chvíli potřebujete praxi, v níž nenecháte svou mysl zadržet postojem druhého.

Pokud uvíznete v myšlence, že Vás druhý snižuje, srdce Vás zabolí a vzniknou potíže. Dokážete-li se s situací setkat bez zadržení touto myšlenkou, můžete reagovat moudře. Pozorujte, jak druhý jedná, ale nenechte jeho jednání, aby Vaši mysl dál poutalo.

Pusťte mysl, že jste výjimečný člověk, a nevázněte ani na hodnocení druhého. Když setrváte v oddělování sebe od druhého, vzniká podle tohoto rozdělení další bludná myšlenka. Uprostřed práce a vztahů si této mysli všimněte a pokračujte v praxi nepřebývání v ní.