Jednejte podle podmínek, pouštějte bez lpění

Všechny jevy na světě vznikají a zanikají podle podmínek. Když se sejdou příčiny a podmínky, objeví se výsledek; když se tyto podmínky rozptýlí, změní se i jeho podoba. Při bližším pohledu však příčina, podmínka ani výsledek neexistují samy o sobě jako pevné, nezávislé věci. Učení nazývá tuto skutečnost nevznikáním a nezanikáním – zásadou, že v samém kořeni nic doopravdy nevzniká ani nezaniká. Nechápejte to tak, že se před Vašima očima nic nemění, ale spíše se podívejte na mysl, která v tom, co se mění, lpí na představě nějaké pevné, nezávislé podstaty.

Jakmile se utiší mysl, která trvá na tom, že něco musí uchopit a udržet, nebo že za ztraceným musí bez konce pátrat, přiblíží se smysl nekonání. Nekonání neznamená nedělat vůbec nic. Znamená to jednat v souladu s podmínkami tak, jak vznikají, bez toho, aby jednání vynucovala rozlišující mysl a lpění, a pouštět je, jakmile tyto podmínky pominou. Není to učení, které by vybízelo vyhýbat se tomu, co je třeba udělat, nebo se odvracet od vztahů.

Stejně jako mraky přicházejí a odcházejí, aniž by poskvrnily otevřené nebe, i myšlenky a pocity vznikají a pomíjejí. Radost a smutek, zisk a ztráta přicházejí a odcházejí bez konce, ale Vy se jich nemusíte držet jako celku toho, kým jste. Učení nazývá místo, které zůstává neposkvrněné tímto vznikáním a zanikáním, původně čistou myslí.

Praxe neznamená vytvořit si nějakou novou čistou mysl a tu pak získat. Znamená to odstranit klam a lpění a přímo uvidět mysl, která je již od počátku čistá. Dnes věnujte plnou upřímnost tomu, co je před Vámi, a zároveň se jednou podívejte na mysl, která se stále snaží držet výsledků, jež už pominuly, jako by měly jít podle Vaší vůle. Je to praxe jednání podle podmínek a puštění bez lpění.