Když vůl zmizí, začne praxe nemysli
V Deseti obrazech pastevců ukazuje scéna, kdy vůl mizí, do stavu, kdy již není potřeba držet mysl odděleně. Docházelo k procesu hledání, vidění, chytání a krocení vola; když však zjistíme, že mysl není původně nějaká samostatná věc, zdá se, že dokonce i vůl zmizí.
Když je nám řečeno, abychom opustili bolestivou mysl a pak ji hledali, nemůžeme najít mysl, kterou bychom mohli udržet. Stejně tak, když se podíváme do hloubky, to, co jsme chápali jako utrpení, nemá žádnou pevnou podstatu. Práce udržet mysl jako samostatný objekt a bojovat s ní přirozeně začíná ubývat.
I tehdy musíme být opatrní. Pokud zůstanou myšlenky jako „Probudil jsem se“ nebo „Nyní je moje praxe dokončena“, jsou také další připoutaností. Zmizení vola neznamená konec. Spíše začíná hlubší praxe.
Nemysli neznamená nic nevědět. Je to jasné místo, kde nás nevláčí diskriminace a připoutanost a kde se žije přirozeně. Protože mysl není uchopena, život se stává klidnějším a jednání se stává přirozenějším.
Dnes nedržte mysl odděleně a nezvyšujte utrpení. Kéž osvětlíte mysl tak, jak vyvstává, a pokračujte v přirozené praxi ne-mysli.
Když se podíváme hluboko do mysli, zjistíme, že kromě nás neexistuje žádná pevná mysl, kterou je třeba uchopit. Přesto i myšlenka „já vím“ se může stát připoutaností. Kéž dnes žijete bez zadržování mysli, v přirozeném vědomí.
