Mysl, kterou neodnese proud
Řeka teče bez ustání. Když stojíte na břehu a pozorujete ji, vidíte směr i rychlost proudu. Jakmile vás však strhne, je těžké poznat, kam vás unáší. Naše mysl má úplně stejný proud. Když si nevšimneme síly, která mysl unáší, nakonec mluvíme a jednáme přesně tak, jak nám velí naše myšlenky.
Chtít vidět, chtít slyšet, chtít mít, chtít cítit ještě víc — jedno přání vede k dalšímu. Získání jedné věci přinese chvilkové uspokojení, ale brzy hledáme něco jiného. Když následujeme touhu, aniž bychom si všimli, že vznikla, mysl ztrácí jakékoli místo, kde by mohla spočinout. Namísto pouhého odsuzování toužící mysli musíme nejprve pozorovat, jak vzniká a jak nás unáší.
Existuje i touha ukázat druhým "takový jsem". Čím víc roste touha být uznáván a obdivován, tím snáze nás otřesou reakce druhých. Když nás pohltí myšlenka "mám pravdu" nebo "musí to být po mém", je těžké slyšet cokoli jiného. A právě klam, že nevíme, co nás unáší, tento proud jen posiluje.
Praxe neznamená nutit řeku, aby se zastavila. Začíná, stejně jako při pozorování proudu z břehu, všímáním si touhy a tvrdohlavosti, které vznikají právě teď. Pozorujte: "tady je mysl, která chce mít", "tady je touha ukázat se", "tady jsem, neschopný pustit vlastní myšlenky". Když už se toho pocitu nedržíme, jako by byl celým naším já, otevře se malá mezera v zvyku jednat okamžitě.
Tato mezera není lhostejnost ani rezignace. Je to prostor, ve kterém se předtím, než zareagujeme přesně tak, jak nás mysl unáší, podíváme na to, co je skutečně potřeba. I u něčeho, co chceme říct, můžeme druhého vyslechnout až do konce; i když se něco zdá, že je třeba mít hned, můžeme se ještě jednou podívat, zda je to opravdu nutné. Uvědomění nám pomáhá v každodenním životě volit jasněji.
Učení přirovnává nirvánu — osvobození od prudkého proudu utrpení — k bezpečnému ostrovu. Bezpečí nepřichází až tehdy, když se zastaví samotná řeka; ukazuje spíše na klid, ve kterém už nás ten proud neunáší. Chvíle klidu v mysli neznamená, že už bylo dosaženo nirvány. Dnešní malý akt uvědomění je praxí, jak toto učení přenést do našeho života.
Touha, přání být uznáván a tvrdohlavé přesvědčení, že správné je jen naše vlastní myšlení, nás unášejí jako prudký proud. Bez znalosti tohoto proudění se necháváme snadno strhnout. Všímejte si mysli takové, jaká je právě teď, jako byste pozorovali proud z břehu. Praxe začíná zastavením se a pozorováním, místo okamžitého jednání.