Když vidíme věci takové, jaké jsou

Když se s něčím setkáme, máme sklon hned k tomu přidat úsudek, místo abychom to nejprve viděli takové, jaké to je. Zdá-li se nám to krásné, chceme to vlastnit; nehodí-li se nám to, chceme to odstrčit. Uprostřed tohoto úsudku bývá obvykle ‚já‘. Mysl, která potřebuje, aby jí věci prospívaly, uspokojovaly ji a odpovídaly jejím vlastním přáním, se předmětu chápe.

Pocit, že je květina krásná, sám o sobě problémem není. Jakmile však následuje myšlenka ‚musím ji mít‘, mysl se začíná pohybovat směrem k předmětu. Touha a odpor, srovnávání a rozlišující myšlení následují jedno za druhým, a tento pohyb zase vytváří nové starosti a lpění.

Praxe neznamená odmítat se dívat na svět nebo nic nedělat. Znamená to na okamžik odložit rozlišující myšlení, které jsme kolem sebe nahromadili, a vidět to, co je před námi, přesně takové, jaké to je. Když si všimneme květiny jako květiny, větru jako větru a vlastní mysli jako mysli, jež prostě vyvstává, přestaneme na to vršit zbytečné příběhy.

Vidět věci takové, jaké jsou, neznamená otupět. Naopak nám to umožňuje vidět jasněji a jednat správněji. I když vidíme něčí těžkost, můžeme se dívat na to, jaká pomoc je skutečně potřeba, místo abychom na první místo stavěli vlastní pocity. Když nás nesvazuje myšlenka, že máme pravdu, dokážeme také o něco plněji vyslechnout slova druhého.

Když mysl spěchá rozdělovat věci na zalíbení a nelibost, podívej se nejprve, kde ta mysl začíná. Tiše si všimni, zda je přítomna myšlenka ‚musím to mít‘ nebo ‚musí to být podle mého‘. Jediný okamžik uvědomění lpění hned neodstraní, ale může nás zastavit, abychom se tímto lpěním nenechali strhnout k vytváření nového utrpení.