Všimněte si štěstí, které už je vedle vás

Každý z nás se snaží být šťastný. Starat se o to, co potřebujeme, dobře dělat svou práci a usilovat o zlepšení jsou nezbytné součásti života. Problém nastává, když se toto úsilí zamotá do srovnávání a touhy být uznán. Když mysl neustále hledí jen k dalšímu úspěchu a většímu štěstí, to, co je už vzácné a blízké, se stává neviditelným jen proto, že je nám důvěrně známé.

Když se doslechneme o náhlém neštěstí či ztrátě, znovu si uvědomíme, že obyčejné dny, které plynuly až do včerejška, nikdy nebyly samozřejmostí. Utrpení druhého člověka by ale nemělo sloužit jen jako poučení pro naši vlastní vděčnost. Musíme nejprve toto utrpení uctít jako utrpení samo o sobě a nechat ho, aby nás vedlo k pečlivější péči o lidi a každodenní život, který ještě teď můžeme chránit.

Štěstí nepřichází vždy v podobě, která upoutá pozornost. Někdy se skrývá i v chvílích tak důvěrně známých, že kolem nich jen procházíme — v klidném jídle, v chůzi na vlastních nohou, v pocitu vzduchu po dešti, nebo ve vědomí, že někdo blízký v pořádku prožil další den. Obyčejné fungování těla si obvykle všimneme, až když nám dělá potíže. Proto místo srovnávání se s těmi, kdo jsou nemocní nebo o něco přišli, je správným začátkem pečlivě si všímat schopností, které nám jsou právě teď dány.

Vážit si obyčejného dneška neznamená vzdát se touhy jít dál, ani nutit se vidět utrpení jako něco dobrého. Naopak, jasný pohled na náš současný život je to, co nám ukáže, co máme chránit a co máme změnit. Spokojenost není rezignace – je to síla, díky níž nerozmarně nevyčerpáváme to, co už máme, a díky níž dokážeme moudře zvolit další krok.

Když mysl stále utíká k nějakému vzdálenému místu, na chvíli se zastavte a rozhlédněte se kolem sebe. Podívejte se na strom podél cesty, kudy vždy chodíte, na ruce a nohy, které i dnes znovu konají svou práci, na člověka, který tiše zůstává po vašem boku, jako byste je viděli poprvé. To, co je vzácné, nevzniká nově — odhalí se ve chvíli, kdy si všimneme toho, co před námi skrývala naše zaneprázdněná mysl.

Jakmile si štěstí všimneme, musí nás to dovést k péči. Poděkovat, podělit se o jídlo, postarat se o to, co bolí, a nezacházet lehkovážně s přírodou a věcmi — tyto drobné činy jsou tím, co chrání obyčejný den. Všimnout si štěstí, které je právě teď vedle nás, nekončí jen naším vlastním pohodlím – stává se soucitem, který si váží i dne druhého člověka.