Emoce lze ovládat

Lidé často říkají: „To je prostě moje povaha,“ nebo „Jak by se člověk v mém věku ještě mohl změnit?“ Je pravda, že dlouho zakořeněné sklony a návyky se nemění snadno. To však neznamená, že musíme každou emoci, která se právě teď objeví, přijmout jako nevyhnutelný osud.

Emoce není vším, čím jsem. Je to jeden jev, který se právě teď objevuje v mysli. Může se objevit hněv, zranění, strach i nenávist. Stejně jako se mění počasí, mění se i podmínky mysli; když se podmínky sejdou, emoce se objeví, a když se změní, odezní.

Důležité je emoci nepopírat ani ji nepotlačovat. Stejně tak není správné okamžitě vyslovit to, co nám emoce velí říct. Uvědomění znamená uznat, přesně tak, jak to je, že tato emoce vznikla, a sledovat ji.

Pokud si však hned namluvíme, že emoce jsme my sami, strhne nás s sebou. Když si myslíme: ‚Jsem hněv,‘ snadno zaměníme slova hněvu za slova, která bychom měli vyslovit sami. Ale když uvidíme: ‚Právě teď v mé mysli vzniká hněv,‘ otevře se malý prostor mezi emocí a jednáním. V tomto prostoru začíná praxe.

Cítit hněv neznamená, že ho musíme dát najevo. Nejprve si můžeme všimnout, že hněv vznikl, a chvíli ho sledovat. I když síla té emoce trvá dál, otevírá se prostor, v němž si můžeme zvolit, zda tuto sílu vylijeme do slov a činů, nebo ne.

V buddhismu není uvědomění chladným pozorováním emoce. Je to vidění moudrostí, kde vzniklo utrpení, a obrácení této síly směrem k soucitu, aby neublížila nám ani druhým. Praxe znamená moudře volit další slovo a čin, aniž bychom se nechali emocí strhnout.

Emoce jsou jako mraky. Stejně jako se na obloze tvoří mraky a zase se rozplynou, emoce vznikají a odcházejí podle podmínek. Zamračená obloha se nestane pouhým mrakem. Stejně tak hněv vznikající v mysli mě samotného hněvem nečiní.

Když se emoce chopíme, stane se z ní ulpívání; když ji následujeme tak, jak je, snadno se stane karmou. Ale když ji rozpoznáme a budeme ji sledovat, stejná emoce se stane materiálem pro praxi. Nevadí, přijde-li uvědomění o něco později. Pokud už slova padla, zamyslete se nad nimi a pěstujte si návyk všimnout si toho příště o něco dřív.

Povaha nese stopy dlouhého návyku, zatímco emoce je pohybem okamžiku. Opakované všímání si těchto okamžitých pohybů mění naše návyky reagování. Jak se tyto návyky mění, mohou se postupně měnit i povaha, vztahy a směřování života.

Praxe tedy neznamená stát se člověkem, který vůbec žádné emoce necítí. Znamená stát se tím, kdo pozná, kdy emoce vzniká, nenechá se jí unést a dokáže příští čin zvolit se soucitem a moudrostí. Nejde o vymazání emoce, ale o to, stát se jejím pánem.