Odložení rozlišujícího já

Vše, co vidíme, vzniká, mění se a zaniká. Lidé a věci, myšlenky a pocity nikdy nezůstávají přesně v téže podobě. Dnešní učení však vysvětluje, že pokud sledujeme jen tuto změnu, je těžké plně poznat pravou podstatu všech věcí. Teprve když nejsme uchváceni podobou vznikání a zanikání, můžeme nahlédnout do skutečnosti, kterou nelze rozdělit na vznikání a zanikání.

Chápat tuto zásadu jen jako vědomost nestačí. Ve chvíli, kdy se přidržíme myšlenky 'znám pravdu', se poznávající já a poznávaný předmět znovu rozdělí na dva. Když se díváme prostřednictvím rozlišujícího myšlení, že já a předmět existují oddělene, vidíme jen rozdíly, které se ukazují na povrchu. Abychom se probudili ke znaku rovnosti bez rozdílu, musíme přestat i to pozorující a posuzující podmět považovat za pevnou, trvalou věc.

To neznamená nevidět nebo nemyslet vůbec nic. Pozorování stále probíhá, ale bez toho, abychom před ně stavěli myšlenku 'já pozoruji'. Je to stav, kdy je uvědomění jasné, ale toto uvědomění si nepřivlastňujeme jako 'své' — mnich to spojuje s bezmyslí. Nejde o násilné vyprázdnění mysli, ale o cvičení odkládání síly, která v mysli neustále rozděluje já od druhého, správné od nesprávného, zisk od ztráty.

Vzpomeňte si na školu. Škola, její učitelé, studenti a knihy jsou pro učení potřební. Ale samotná budova, titul nebo tloušťka knihy nejsou podstatou učení. Důležité je skutečné učení a probuzení, které se odehrává prostřednictvím všech těchto podmínek. Podobně jsou formy a vysvětlení praxe nástroji, které ukazují cestu. Nezůstávejte u držení prstu — pohleďte přímo na pravdu, na kterou ukazuje.

Slova jako 'buddhovská přirozenost' nebo 'probuzení' se také stávají dalším předmětem ve chvíli, kdy je považujeme za samostatně existující věci. Pojem může ukázat směr, ale sám pojem není pravdou. Toto cvičení toho, co je za vznikáním a zanikáním, neznamená hledat mezi neustále se měnícími podobami ještě jeden neměnný předmět. Je blíže vystoupení ze samotného rámce rozlišujícího myšlení, které hledá a uchvacuje předměty.

Toto učení může znít obtížně a vznešeně. Začněme tedy jedním malým okamžikem dnešního dne. Když se ve chvíli, kdy se na někoho díváte, vynoří soud, nesledujte jen jeho obsah — pohleďte také na místo, kde vzniká myšlenka 'takto vidím tohoto člověka'. Neobviňujte ani toto pozorující já; tiše si všimněte, jak rozlišující myšlení vzniká a poté zaniká.