Praxe nemyšlení a konečné probuzení
Podívejte se na původně čistou mysl, která přesahuje libost i nelibost.
Celý život bez přestání potkáváte vnější předměty a v odezvě na ně vzniká libost a nelibost. Když spatříte krásný drahokam nebo vzácný poklad, vzniká touha je mít; když ucítíte voňavé pižmo, pocítíte radost. Stejně tak když potkáte něco špinavého nebo zápach, vzniká nelibost a odpor.
Mysl tedy bez přestání reaguje ve chvíli, kdy se šest smyslových schopností setká se šesti smyslovými předměty, a z této reakce vzniká chtivost a hněv, lpění a rozlišující myšlení. Toto působení mysli poutá vnímající bytosti k trápení a utrpení.
Jak se tedy má praktikující k těmto předmětům stavět a jak může uskutečňovat nemyšlení?
Nejprve je třeba porozumět tomu, že vědět o libosti a nelibosti není totéž jako na ně lpět.
Poznat krásné jako krásné, vnímat vonné jako vonné a cítit zápach jako nepříjemný je přirozené působení smyslů. Když ale spatříte něco krásného a cítíte, že to musíte mít, nebo potkáte něco, co se Vám nelíbí, a cítíte, že to musíte za každou cenu odehnat, rodí se chtivost a hněv.
Praxe nemyšlení proto nespočívá v odstranění vjemů ani v násilném zastavování myšlenek. Spočívá v tom, být si předmětů vědom přesně takových, jaké jsou, a nenechat se jimi vléci.
Když potkáte něco, co se Vám líbí, podívejte se, zda nevzniká chtivost. Když potkáte něco, co se Vám nelíbí, pozorujte, zda nevzniká odpor a hněv. Tyto stavy nepotlačujte ani se jich nesnažte zbavit; hleďte na ně jako na pomíjivé jevy, které podle podmínek vznikají a zanikají.
To je praxe nebrání a neodhazování (bulchwi bulsa, 不取不捨).
Tato praxe všímavosti však ještě neznamená okamžitě konečné nemyšlení. Všimnout si vzniku chtivosti a hněvu a pustit je je součástí cesty praxe. Konečné nemyšlení je stav, v němž byla základní nevědomost, kořen veškerého trápení, zcela uhašena.
Nemyšlenkovost a nemyšlení, o nichž mluví buddhismus Seon, nejsou pouhým stavem bez myšlenek. Znamenají osvobození od klamných představ a lpění, takže se projeví moudrost původně čisté pravé povahy.
Konečné probuzení, které zdůrazňuje učení o náhlém probuzení a náhlém pěstování Seongcheol Sunima, zvláště není dočasným odpočinkem od trápení. Je to konečné probuzení, v němž byla přeťata i základní nevědomost.
Mysl s myšlenkou je říše vnímajících bytostí; konečné nemyšlení je říše Buddhy.
Pokud však zůstává i myšlenka, že nemyšlení dosáhnete, stále je tu někdo, kdo dosahuje, a něco, čeho se má dosáhnout. Pravé nemyšlení nesetrvává ani v myšlence na nemyšlení.
Když je přeťato rozlišující myšlení, které dělí poznávajícího od poznávaného, když zanikne každá klamná představa a původně čistá moudrost se plně projeví, je to konečné nemyšlení a konečné probuzení.
Praxe tedy neznamená opustit svět ani zavřít smysly. Znamená žít ve světě, vidět, slyšet a cítit, a přitom uskutečňovat svobodu, v níž se mysl nepoutá k žádnému předmětu.
Znamená netoužit, když spatříte něco krásného, nehněvat se, když potkáte něco, co se Vám nelíbí, a jasně rozlišovat dobré od špatného, aniž byste setrvávali v lpění, které bere a odhazuje.
Když potkáte příjemný předmět, mysl nesetrvává; když potkáte nepříjemný předmět, mysl není spoutána. Uprostřed, kde se nic nebere a nic neodhazuje, se projeví moudrost původně čisté mysli.
To je směr praxe nemyšlení, který máte nést do každodenního života, a cesta směřující ke konečnému nemyšlení a konečnému probuzení.
Když dnes potkáte něco, co se Vám líbí, podívejte se, zda se k pocitu libosti nepřidává touha to vlastnit. Když potkáte něco, co se Vám nelíbí, pozorujte, zda se k nepříjemnému pocitu nepřidává touha to odehnat.
Nepotlačujte mysl, která vzniká, ani se jí nesnažte násilím zbavit. Všimněte si, že je to jev, který podle podmínek vzniká a zaniká, a cvičte se v tom, abyste nic neuchopovali ani neodháněli.
I když se mysl na chvíli zklidní, nemyslete si, že jste dosáhli konečného nemyšlení. Pokračujte v praxi a nesetrvávejte ani v touze nemyšlení dosáhnout.
Cítit krásné jako krásné a odporné jako nepříjemné je přirozené působení smyslů. Praxe neznamená tento vjem odstranit, ale všímat si chtivosti a hněvu, které z něj vznikají, a nenechat se strhnout lpěním.
Nepotlačujte mysl, která chce uchopit dobré, ani mysl, která chce odehnat nelibé; hleďte na obě jako na jevy, které podle podmínek vznikají a zanikají. To je praxe nebrání a neodhazování.
Tato všímavost je součástí cesty praxe. Konečné nemyšlení a konečné probuzení jsou stav, v němž základní nevědomost zcela zmizela, přeťato je i rozlišující myšlení dělící dosahujícího od toho, čeho se má dosáhnout, a původně čistá moudrost se plně projevila. Vidějte, slyšte a cíťte v každodenním životě, aniž Vás k sobě poutá jakýkoli předmět, a kráčejte cestou, která nesetrvává ani v myšlence na dosažení nemyšlení.
- K lákavé vůni ruka míří první. Před zápachem tělo uhýbá první.
- Vědět, co je libé a nelibé, je přirozený vjem. Podívejte se, zda se k němu nepřidává mysl, která uchopuje nebo odhání.
- Smysly neblokujete. Jen povolíte sevřenou ruku a ztuhlá ramena.
- Nechte odejít i hrdost, že jste se uklidnili. Chvíle klidu není konečné nemyšlení.
- Pro květ i kompost stejný dotek. Všímavost každého dne je cesta ke konečnému probuzení, kde zmizela i základní nevědomost.